Ohně jsem se nebála. Teď už vím proč. Nikdy jsem totiž na vlastní oči neviděla a na vlastní kůži nezažila, co vlastně dokáže.
Teď už se bojím a myslím, že je to dobře. Získala jsem k němu totiž respekt.
Tu lázeň hasil Michal Jedlička osobně. Ani jsem nedýchala, bylo to neskutečné. V podstatě ale vlastně hasila Foga, né my. Zkušební technik ještě vtipkoval, že kdyby Michal do té hořící lázně spadl, ať rychle vyleze, že ho uhasí. No, ono to vlastně nebyl vtip, ale instrukce. Michal byl rozhodnutý zůstat schovaný za Foga a jen vykukoval, aby viděl, kam Foga pokládá.
Začalo 2 minutové odpočítávání, aby se požár rozhořel. Slyším jak Lukáš Blaha nahlas odpočítává: „10, 9, 8, …1, 0. Akce!“ V podstatě se musel Michal nad ten oheň zcela naklonit a udržet balanc, aby do něj nespadl. Oheň měl 90 cm v průměru a plameny dosahovaly výšky 2 metrů. Michal k požáru přistoupil, schoval se za Foga, která mu dělala štít proti žáru, a elegantně ji na požár položil a pak v klidu porovnal, aby se pod Foga nedostával vzduch. A hádej co? Foga to okamžitě uhasila.
Ani jsem nedýchala. UF! Když jsme se rozhlédli, zelená tráva kolem byla hodně spálená. Sundali jsme Foga z heptanové lázně. Lukáš Blaha do ní hodil zapálenou sirku, stejně jako když zapaloval poprvé… A ono NIC. Druhou sirku, zase nic. Pak jen řekl: „To není možný! No nic, jdeme hasit ten olej.“
Když jsme skládali zkoušku na hasební schopnost olejů a tuků, držela jsem Foga všechny palce. Olej se musel vyhřát na teplotu 380°C, aby se sám vznítil. Ano, čtete dobře, 380°C. Do litinového hrnce se proto pálilo plynovým hořákem tak dlouho, než se na hladině objevily plameny. V takovou chvíli má člověk tendenci hasit hned, ale je potřeba vytrvat a nechat požár zesílit, aby měl větší grády. Ať se zkrátka ukáže, co v kterém hasicím přístroji je.
